Od té doby, co zpěvačka dua Moloko posvačila na koncertě v Lucerně pugét rúží, víme, že je i bytostná showmanka. Róisín Murphy nyní na sólovém debutu překračuje vlastní stín a nabízí atraktivní model popu pro blízkou budoucnost.
Opustit úspěšnou skupinu, jakou bylo sheffieldské Moloko, je vždy risk. Duo hudebníka Marka Brydona a zpěvačky Róisín Murphy se proslavilo propojením elektroniky s funkem a soulem. Ne každý z komunity kolem housu a triphopu měl jejich smysl pro humor, a už se projevoval bizarními kostýmy nebo názvy desek Where Is The What If What Is in Why? (Kde je "co”, pokud "co” je v "proč”?), Do You Like My Tight Sweater? (větou Líbí se ti múj upnutý svetr?
se prý hudební i životní partneři seznámili) nebo I Am Not a Doctor (Já nejsem lékař). Ale za jedenáct let cesty k úspěchu bylo zřejmě legrace tak akorát. Ryšavá pěvkyně opustila muže, jehož poznala jako nezpěvačka a bez kterého by neměla hudební podklad k jediné písni.
Náhrada je více než pozoruhodná: producent Matthew Herbert má sice punc osobitého koumáka, kterého si pozvala ku pomoci Björk. Tahle volba však zároveň signalizovala, že Róisín Murphy se rozhodla zkusit nahrát album osobité a promyšlené, nikoli přestoupit do ligy těch nejpopulárnějších.
Herbert proslul jako virtuózní manipulátor se zvuky těla, předmětú v domě nebo třeba plechovek od koly. Za to, že překročil hranici "zajímavého pokusnictví” k světové proslulosti, vděčí Herbert opravdu hudebnímu nakládání se získanými rytmy a tóny a dúsledné odpovědnosti. Režisér Lars von Trier s kolegy uvedli do svého díla filmařské Dogma: podobnou smlouvu sám se sebou uzavřel i Herbert. Zakazuje si parazitovat na nahrávkách druhých, snaží se samozásobit zvuky a ukázat, že skrze ně lze dosáhnout všeho, co jiní řeší technologiemi. Herbert odmítá použít elektronický signál tam, kde múže být akustický zvuk. Snaží se mít ve věcech pořádek: nechat znít předměty a jevy, které souvisejí s obsahem písničky. Nejdál zašel v šansonu You´re Unknown To Me (Tebe ještě neznám), který zpívala jeho partnerka svému budoucímu dítěti, doprovázena ozvěnami mimina ve vlastním břiše.
Matthew Herbert je však zároveň ostrý sociální kritik: na letošek připravil album Plat de jour, kde je členkou kapely i šéfkuchařka a kde se vrší neblahá fakta z globalizovaného trhu s potravinami. Tím aktivistický producent odčerpal svou načuřenost, a pro Murphyovou, připravenou hrát nové role všeho druhu, mu šastně zbyla už jen muzika sama o sobě. Album s paradoxem v názvu (Ruby Blue čili Rubínová melancholie) je jedinečné především ve velkolepé až barokní vrstevnatosti.
Pro každé album prý Herbert hledá vlastní jazyk a vlastní atmosféru: tady jako by se rozhodl prodchnout všechny písničky stopami ženského světa. Zní tu elektrický klavír a dechová sekce, rytmus tepe ve smyčkách i ze swingových metliček. Ale do toho všeho klapou kroky a šustí dech Murphyové, drnčí tu její budík a hudebně rachotí cosi z kuchyně. Mikrofony dnes umějí jít k detailúm a do intimní blízkosti: Herbert ji umí vmixovat i do kapely s velkým obsazením. Róisín Murphy nikdy neměla opravdu velký hlas, ale má vervu a osobitost: "Jestli ti má valentinka nikdy nepřijde, neznamená to, že jsem ji popravdě nenapsala,” zpívá v Dear Diary s dívčí úzkostí tak vysoko, že by to jiné hvězdy na album vúbec nepustily.
Pořádně se nedá rozeznat, co z rytmu hrají bicí nástroje, které zvuky Herbert nasamploval z předmětú kolem sebe a zda k tomu ještě nepraská starý vinyl či přiznaná elektronická porucha. Herbert k sobě těsně připoutává hudební a nehudební zdroje zvuku, obojí na sebe vrhá stín a intenzivně zásobuje představivost podněty. Jistě, posluchači popových písní o lásce si nic takového vúbec nemusejí uvědomit ani formulovat – ale právě tahle poctivá podezdívka dělá z Ruby Blue jedno z alb, která tu po letošní sezoně zústanou. Možná že ne všechny melodie jsou na albu opravdu silné, ale ty nejsvúdnější mají sílu přitáhnout široké publikum. I na této nahrávce – podobně jako když pracoval s Björk -vytváří Herbert silný model zábavné muziky pro současnost. Lehce futuristický opar nevylučuje, že z ní jako péra z matrace čouhá lidský element.
Na západ od našich hranic patří album Róisín Murphy k běžným komerčním produktúm letošního léta: kam jinam koneckoncú řadit muziku energické sexy hvězdy, stylově vycházející ze soulu? U nás však nejspíš bude mít Ruby Blue pořád punc něčeho "problematičtějšího”, co velká média a popová rádia z lenosti vykážou mezi hudbu pro zasvěcené. Tragikomicky především proto, že album u nás nezastupuje žádný z nadnárodních koncernú, jež vyvíjejí stálý tlak na prosazení svého nejstřednějšího proudu. Pokud je to předpověĎ mylná, sláva: nebudeme připraveni o ryzí zábavu, která přichází z živoucí a marnotratně nápadité scény.
Róisín Murphy: Ruby Blue. Róisín Murphy (zpěv), Matthew Herbert (producent) a další. 48 minut, Echo Label/CDirect, 2005.
Pavel Klusák (Týden)
Leave a Reply